Jedu s přáteli autobusem se školkovým výletem. Slyším učitelky, jak povídají, že plánují nějaký výšlap. Popisují, co budou dělat, kudy půjdou, co potkají. Rozhodnu se, že vystoupíme dřív s těmi dětmi, mohlo by to být zajímavé.
Dívali se na sebe přes řeku. Ona byla na jednom břehu, medvěd na druhém. Dělilo je široké koryto plné vody. Působil hrozivě a zároveň k pomazlení. Ani se nehnula. Snažila se vypadat, jako by zkameněla. Doufala, že medvěd není hladový nebo v něm nevzbudí ohrožení.
Protahuji své probouzející se tělo a cítím, že něco je jinak.
Když konečně vystoupal na kopec, na zádech batoh s několika nezbytnostmi, rozprostřel se mu pohled na město, které opouští.
Nina se vzbudila z toho živého snu, ještě prožívala dozvuky všech těch pocitů, které v sobě měla.
Co se to děje?! Kam mě to vedete? Vždyť já jsem přece nic neudělal! Všechno kolem se točí, a ten hluk. Je tu tma. Proč mě zavíráte do té odporné klece? Naštěstí tu nejsem sám, všude okolo jsou kamarádi. Ale... proč tak naříkají? Jen vyjí a štěkají. Co se jim stalo? Asi je taky najednou chytili, když se vydávali na výzkum za kočkou. Tak jako mě....
Jsem příliš unavená. Sotva se držím na nohou.
Procházím se po zimní lesní cestě. Čerstvě napadaný sníh mi křupe pod nohama. Vdechuji mrazivý vzduch a cítím jeho čerstvost. Mezi větvemi stromů probleskují sluneční paprsky, hladí mě po tváři. Je bezvětří a třpyt tančí z jedné sněhové vločky na druhou.
Tohle je příběh ženy. Budu jí říkat H.