O mně

O mém psaní

Píšu vlastně celý život, dříve spíš sama pro sebe, od roku 2021, kdy jsem členem úžasné skupiny Spisovatelské cappuccino Martiny Heš, už i pro pár spřízněných spisovatelských duší.
Když mi bylo 10 let, dostala jsem od babičky deníček se zámkem a od té doby jsem psala. 

Jako dospívající jsem často ležela v knihách a psala si deníčky.

Po nějaké době mě psací písmo přestalo bavit, a tak jsem si vytvořila svoji vlastní písanku podle tiskacích písmen ze slabikáře :) Tohle své písmo jsem používala i na střední a vysoké škole pro moje zápisky.

Deníků mám nespočet, zpočátku papírové, později elektronické.  Když přišly na řadu počítače, zamilovala jsem se do klávesnice a psaní všemi deseti. Připomínalo mi to klavír. Tanec prstů jsem vždy obdivovala.

Během pracovních let jsem si každý den psala seznam vděčností - tří věcí, které se za ten den udály, byly pro mě příjemné a nechtěla jsem je zapomenout. Nakonec se z toho taky stal deník, nebo alepoň týdeník. 

Od roku 2022 vlastním i Sedmiletý deník od Lény Brauner. 

Zapisovat svůj život je pro mě tak přirozené jako ho žít.

Když jsem vyrůstala, běhala jsem po lese, stavěla si bunkry, plavila se na voru po rybníce, sbírala v lese borůvky a jahody, krájela houby, matlala postavičky z říčního bahna, lezla na posedy, chodila do studánky pro vodu, lezla po skalách a běhala po polích, dělala stezky odvahy. Chci, aby tohle zažívaly i další generace a chci to předat i svým dětem.

Jak vznikají moje řádky, jak vypadá moje múza

Moje múza se probudí většinou v noci, když se probudím nečekaně já. Moje sny jsou zásadní pro mou tvorbu, zdají se mi často až neskutečné příběhy, které bych během bdění nevymyslela. A ty prožitky! Nedají se srovnat s běžnými životními situacemi. To vše vkládám do řádků a pocity proměňuji ve slova. Je to takové vnitřní nutkání dát myšlenky na papír, do diktafonu, do bločku… Prostě ta slova nabydou jakousi sílu, která musí být zaznamenána. A když pak začnu, nedokážu přestat. Proto jsem si pořídila několik bločků a propisek, které jsem si nechala na různých místech po bytě. Jeden mám i v koupelně. Přítomnost múzy je jasná a zřejmá. Nenechá mě dělat nic jiného, prostě ten nápad musí ven do formy slov a vět, protože vím, že jinak zmizí. Moje múza je totiž křehká a nestálá. A pokud si nápad nezapíšu hned, rozpustí se v časoprostoru.

Poděkování mé múze najdete zde.

Mám rozepsané i jedno delší dílo, na kterém dělám s pauzami už pár let a které bych moc ráda dokončila a vydala. Kniha, moje motivace. Začala jsem ji psát v roce 2018, po kousíčkách. Počáteční inspirace přišla ze snu a další jednotlivé věty se objevovaly náhodně během různých činností. Hodně mě přitom ovlivnily procházky přírodou, pozorování východu a západu slunce, pobyt na mé milované chatě a v lese. 

Více o knize najdete zde.

Jak je pro mě důležité ticho

Ticho. To důležité nic. Ten klid v duši i srdci, který otevře dveře všemu, co je v nás za všedního dne skryto.
To pravé ticho vnímám ve chvílích, kdy se vypnou i myšlenky.
Během chvilek ticha přes den totiž pořád myšlenky proudí jedna přes druhou.
Ale v noci je to jiné.
Když se probudím uprostřed noci, plna prožitků ze sna, to je to pravé ticho pro mou tvorbu. V téhle chvíli je moje múza čerstvě probuzená a plná energie. A pak tvořím. Občas ani nestíhám psát, jak rychle se slovní spojení a věty objevují. Často sama sebe udivuji, že se ve mně skrývá něco tak skvostného.
Tohle je moje Ticho.

Kdo je můj čtenář a jaký je jeho příběh

Mým čtenářem je člověk, který si užívá životní cestu se vším, co přijde. Je otevřený různým úhlům pohledu na vše kolem, věří v naději a to, že si může tvořit svůj vlastní život. Může jím být i ten, který nevěří, neví jak a jen hledá inspiraci. Má rád popisy a prožitky, trochu mystična, záhad, temnoty, chce se bát ale i být v úžasu z maličkostí, chce odkrývat tajemství a putovat společně se mnou a mými postavami. A po čtení se proměnit v lepší verzi sebe sama. 

Jak se cítím, když píšu

Nádherně. Plynule. Cítím, že tohle je pravá Renča. Miluju klávesnici a přibývající písmenka. Mám skvělý pocit, když si vypisuju hlavu. Jsem vděčná, že jsem se na střední naučila psát všemi deseti, protože zvládnu zachycovat myšlenky skoro stejně rychle, jako přicházejí. Zamilovala jsem si i psaní do bločku. Je to úplně odlišný proces než na mobilu nebo klávesnici a přijde mi, že chodí jiná, hlubší slova a nápady.

Jak vypadá místo, kde nejčastěji píšu

Píšu všude, kde se dá, ale přímo pro psaní jsem si vytvořila psací koutek v jednom z nepoužívaném pokoji, který nazývám akvárkový, protože v něm je 360litrové obrovské akvárium s rybkami. Mám ho už od doby, kdy jsem byla na střední nebo vysoké škole, už si to nevybavuji, kdy ho taťka od známého spolu se třema dalšíma chlapama do druhého patra naší řadovky přinesli. Ta místnost byla už vším. Naším dětským pokojem se sestrou, když jsme byly malé, herní místností s počítačem, kde jsme hráli hry na prvním z počítačů, relaxační místností s hnědými a oranžovými zdmi a ezo obrázky, když jsme byly už starší, opuštěná když jsme obě se ségrou bydleli už jinde se svými partnery, skladištěm a prádelnou, když jsme se sem přestěhovali asi před 5,6 lety s mužem… A až teď, poslední rok, si ji postupně vymazluju a tvořím k obrazu svému. Pořídili jsme skříň a knihovnu, je tam psací stůl se železnými nožkami a bílou deskou z Ikey, s kancelářskou židlí, kterou jsem měla ve školních letech. Velký předěl v mém psaní nastal, když jsem dostala od muže jablíčkový notebook. Mám svůj vlastní kousek, který můžu kdykoli použít nebo si vzít někam s sebou. Doposud jsme měli jeden sdílený. A pod něj jsem si pořídila nádherný skleněný podstavec.

Výhled mám do zahrad a na sousední řadu domů a střechy s anténami, na stromoví několika cypřišů, které taťka s tehdejším sestry partnerem a otcem jejího Toníka kdysi museli v polovině uřezat, jelikož už vyrostly do nesnesitelné výšky, v nichž sleduji z našeho balkonu hnízdící ptáky a kam lezly rády všechny naše kočky a kde jsou dvě z nich také pohřbené. Když si otevřu okno, slyším v různých obdobích roku ptačí zpěv, hluk ze silnice, štěkot psů a výskání dětí, zvuk věšícího se prádla a šplouchání sousedovic bazénu. Dřív byla v sousedství hospoda a slýchala jsem z ní často country hudbu, na které jsem vyrostla.

Přečtěte si moje povídky a básně, kterými odhaluji část své duše...

Chcete mě poznat osobněji a více do hloubky? Podívejte se do Myšlenek, kde najdete moje úvahy, zamyšlení, výpisky z deníků apod.