Ukázky

Po večeři sleduji západ slunce ze svého pokoje. Krvavě rudé slunce olizuje vrcholky kopců. Stíny se prodlužují a plazí se po zemi jako nenasytní hadi. Pohlcují každý další centimetr světla, ukrajují ho a nahrazují ho temnotou, tmavší a tmavší, až pokryjí celou zahradu.

Nemohu si pomoci a večer co večer tuto tragédii pozoruji. Světlo vždy prohraje, slunce se skryje za obzor a krajině nezbývá než čekat do dalšího rozbřesku.

Cítím ke slunci soucit. Ať se snaží jakkoli, temnota je silnější. Zatlačí ho za obzor a nechá všude rozprostřít noc.

Jenže pak si vzpomenu na tatínkova slova, že slunce přece svítí pořád stejně, jen jeho paprsky dopadají na jinou část naší Země. Vzpomenu si na tatínkovy knihy. Na to, jak mě učil o otáčení Země, o ročních obdobích, rovnodennosti. Na to, jak jsem hltala každé jeho slovo, protože v jeho pojetí byla každá nová informace nesmírně zajímavá. Vzpomenu si na jeho zanícený výraz, když cokoli vysvětloval a popisoval, na vervu, se kterou si každou informaci ověřoval v knihách, na světlo a radost v jeho očích, když nám mohl povědět něco nového. A také si vzpomenu na to, jak jsem si později ve všech jeho knihách četla sama, protože už jsem neměla jinou možnost…

A tak zjistím, že mohu soucítit jen sama se sebou. Že to, jak se Země otočí a slunce zakryje, mě každý večer odsoudí k tomu samému. Několikahodinové temnotě. A tma, ta je pro mě trestem.

S ní cítím i temnotu v sobě. Jako by zacházející slunce otevřelo všechny špatné vzpomínky a tma je nechala vyplout na povrch. Tma je pro mě překážkou, přes kterou nedokážu přejít.

Zvláštní živé sny mě provázejí každou nocí. Občas trvá dlouhou chvíli, než si uvědomím, kde vlastně jsem. A když mě nevzbudí tísnivý pocit ze sna, vzbudí mě mé bláznící tělo.

V rukou cítím známé brnění. Je to tu znovu. Uši mám zalehlé. Cítím uvnitř svých paží horkost, jako by každá žíla a tepna pod mou kůží ožila, zvětšila svůj objem a začala pulzovat. Tenhle zvláštní stav těla se opakuje čím dál častěji. I když vím, že to čas od času přichází, snad nikdy si na to nezvyknu. Je to nepříjemné, ale vím, že nejde dělat nic jiného, než počkat, až to odezní. Dnes to není tak silné jako jindy. Několikrát se nadechnu a vydechnu. Procvičím ruce, prsty zatnu v pěst, pak je zase natáhnu, několikrát za sebou, tak jak mě to učila babička, a po chvíli cítím úlevu. Podívám se na nehty. Lůžka jsou lehce načervenalá, ale pocit těžkých rukou mizí, hučení v uších pomalu ustává.

Posadím se. Hlava se mi netočí, už bude dobře.

Napiji se vody ze sklenice stojící na nočním stolku.

Snažím se znovu usnout, ale mysl se ne a ne uklidnit. Za zavřenými víčky se mi promítá všechno možné. Přítomnost spojená s minulostí, střípky nedávno prožitých dnů smíchané se vzpomínkami dnů minulých:

Adam na mě mrká jedním okem a mizí za stromem. Já běžím za ním.

Děda s babičkou, držící se za ruce, sedící u krbu.

Pes, nahánějící ovce.

A zvuky:

Pískání píšťalky.

Zvuk sekery štípající dřevo.

Praskání ohně v krbu.

Klapání matčina šicího stroje

Šustot obracejících se listů v knihách.

Tatínkův smích, tolik nakažlivý, že nutí každého smát se s ním.

Šplouchání vody.

Postavy odrážející se ve vodní hladině.

Roztěkané tváře, které se rozmazávají, nevidím jim do očí.

Vše se plete dohromady, mysl se mě snaží ošálit, až nepoznávám, co je minulost a co přítomnost.

Nakonec vlastně sama nevím, jestli vzpomínám anebo už opravdu sním.

Je časně, ale už nechci dál spát. Vyhlédnu z okna. Každou chvílí se tmou začne probíjet světlo. Tak jako nemám ráda západy slunce, tak miluji východy. Východ slunce pro mě znamená nejen zrození nového dne, ale s úsvitem končí i mé každodenní domácí vězení.

Vím, že uběhne už jen pár okamžiků a můj další den začne.
A já z něj nechci promarnit ani minutu.

Vyjdu ven do ztichlé zahrady a pokračuji dál po stezce k jezeru.

V mých sedmi letech jsme s tatínkem vyšplhali na vysoký zalesněný kopec nad jezerem, a když jsme vystoupili zpoza stromů, viděla jsem Venue poprvé ve svém životě v celé své kráse, seshora.

"Líbí?" zeptal se tatínek a na tváři mu pohrával úsměv.

Neměla jsem slov. Zírala jsem na jezero a byla jsem ohromená. Jeho třpytivá hladina byla jako oko odrážející celou okolní krajinu. A uchvátil mě jeho tvar kapky vody, nebo spíše slzy, čemuž dávala přednost babička. Takhle shora vypadalo Venue tak majestátně. Jako by sem patřilo odjakživa.

Podle jedné z babiččiných povídek kdysi stekla z hor po kopcích božská slza a ta v podobě Venue od té doby opatruje celé okolí. Možná na tom bude něco pravdy. Venue ve francouzštině znamená "příchod", jako by opravdu jezero přišlo z nebe. Tatínek to ale vysvětloval po svém, z pohledu učitele a vědce, tak jako všechno. Voda z vrcholků hor roztávala a postupně vytvořila jezero - jeho tvar je jen důsledkem postavení okolních hor a kopců.

Babiččina verze se mi zamlouvá o trochu víc. Člověk alespoň může snít, představovat si něco nevysvětlitelného, něco mezi nebem a zemí, na co si nemůžete sáhnout, co není možné nijak vysvětlit a ověřit. Je třeba jen mít víru a otevřenou mysl.

Poslední rok jsem ani nezaregistrovala. Bylo to pro mě období, ve kterém jsem jen ztěžka vnímala plynoucí dny.

Někdy mám pocit, že moje snění je jenom způsob, jak uklidnit mou rozbolavělou mysl. Způsob, jak zahnat všechny ty vzpomínky.
Nejraději bych zmizela. Od té bolesti a strachu, co prožívám.
Utekla bych od všeho pryč. Kdyby to tak šlo začít nový život. Jako čistý nepopsaný list. Někde jinde, znovu od začátku…­

Ale nemohu je v tom přece nechat samotné. Musím se o ně postarat.

Zdá se mi o lese.

Je tma a jsem tu sama. Je bezvětří. Zaslechnu šramocení. Ohlédnu
se tím směrem a spatřím oči. Jsou červené. Svítí ve tmě jako dva uhlíky.

Pár očí, zírající na mě ze tmy. Na okamžik zmizí a hned se zase objeví, je to jen na zlomek sekundy, který stačí k mrknutí.

Nemám z těch očí dobrý pocit. Nemohu se otočit zpět, nemohu od těch dvou světýlek odvrátit pohled. Couvám dozadu a chci utéct. Musím se na ně ale pořád dívat. Ani se nepohnou, jen mě pozorují. Občas mrknou.

Udělám několik kroků vzad, když narazím do stromu.
Zarazím se a otočím hlavu stranou, abych se stromu vyhnula. Když se pohledem vrátím zpět, už tam nejsou jen jedny oči. Jsou tam další. Druhé. A třetí. A objevují se nové a nové, všechny svítí červeně.

Jsou všude kolem mne. Ze všech stran se na mě dívají. Je jich nespočet. Nemám kam utéct. Všechny mrkají. A začnou se přibližovat.

Srdce mi prudce buší. Zavřu oči… A když je znovu otevřu…

Jsem doma.

Jsem vzhůru. Ve své posteli.

Pokusím se zhluboka dýchat, bojím se zavřít oči, že ty hrozivé rudé oči znovu uvidím.

Dívám se do stropu a rozdýchávám ten divný pocit. Mé prsty jsou oteklé, snažím se je rozhýbat. Jde to těžko, jako by mi moje ruce nepatřily.

Zhoršuje se to. Občas mám pocit, jako by se moje žíly naplnily k prasknutí a bojím se, že ze mě krev vyprýskne jako pramen vody, jež vyvěrá ze země.

Zkouším všechny babiččiny rady, jak tento stav zmírnit. Dnes to trvá déle než jindy, tak dlouho, než vůbec mohu ohnout prsty a než se mé divoké srdce zklidní.

Běžím. Znovu jsem sama v lese a utíkám. Po tvářích mi tečou slzy, celá se třesu. Někdo mě pronásleduje. Je to něco nebezpečného, cítím to. Musím uniknout.

Běžím dál, pod nohama mi praskají větvičky, popadám dech.

Daleko přede mnou se objeví liška.

"Pojď ," řekne lidským hlasem a rozeběhne se dolů po strmé stezce. Nerozmýšlím se a zamířím za ní. Nohy mi podkluzují, snažím se udržet rovnováhu, dolů po svahu skoro sjedu. Zahlédnu lišku několik desítek kroků před sebou, jak probíhá kolem velkého stromu. Za ním se mi ztratí z dohledu. Běžím dál za ní.

Vím, že někde za mnou jsou oni a že se nevzdají. Neotáčím se, bojím se, že by mě to zpomalilo a oni mě dostihli. Stmívá se, už skoro nevidím na cestu. Proběhu kolem stromu a spatřím jeskyni. V jejím ústí vidím
mizící liščí ocas. Běžím správně. Musím za ní. Vím, že ona mě dovede do bezpečí.

Vběhnu do té jeskyně a tam na židli sedí moje babička a plete. Nedívá se na mě, jen dál plete a lehce pokývne hlavou. Zpod pletacích jehlic nevylézá spletená vlna, ale velký liščí ocas.

"Pojď," slyším znovu ten liščí hlas.

Vlezu si pod ten ocas a on mě celou přikryje jako deka.
Už se nebojím. Dech se mi zklidní a zběsilý tlukot srdce se pomalu zpomaluje.

Jsem v bezpečí a oni jsou pryč. Nenajdou mě.

Dnes v noci nemůžu spát. Bojím se, že mě navštíví jeden z dalších děsivých snů. Dívám se na strop pokoje a pozoruji stíny větví lehce tančící v šepotavých poryvech větru. Není to strašidelné, jako jsem to vnímala, když jsem byla menší. V každé větvi jsem viděla pařát netvora, který na mě čeká v temné nebezpečné zahradě.

Vždy, když mě ochromil strach z podobných stínů, které připomínaly nějakého netvora, tatínek mi říkal: "Neboj se stínu, znamená jen to, že světlo je blízko."

Tentokrát ve stínech na stropě vidím jen a jen strom. Je to pouze odraz větví jabloně. Jabloň, uvězněná kořeny na stejném místě po celý život, odsouzená růst a jen tu být a pozorovat okolí, závidět ptákům a vodě, že se mohou bezstarostně pohybovat, kam se jim zlíbí.

Je jako já. Věčně uvězněná před tmou a před ostatními lidmi, kteří nemají ani tušení, že tu jsem.

Tolikrát už jsem přemýšlela o životech těch druhých, které nikdy nepoznám. Jak žijí? Jak se baví? Koho mají rádi? Poznali lásku? Jak já mohu někdy poznat lásku, když jsem tu zavřená a polapená samotou?

Otočím se k oknu a dívám se na korunu jabloně a její třepetající se listy. Vstanu z postele a popojdu k oknu, odkud vidím jabloň celou včetně kmene. Dívám se na ni a soucítím s ní.

Na podzim listy opadají a ona tu bude stát až do začátku příštího jara, smutná a čekající na blahodárné teplo a čerstvé sluneční paprsky, které ji znovu probudí k životu. Mezitím bude ukotvena v zahradě, smutná a osamělá.

Podzim a zima jsou pro mě také utrpením. Dny se krátí a západ slunce přichází stále dřív a dřív. Možnost pobytu venku je čím dál kratší a i já jsem odsouzena k nekonečnému čekání na jaro.

Pocítím nutkání dojít k jabloni a obejmout ji. Dát jí i sobě najevo, že jsme na tom obě vlastně stejně.

Obleču si dlouhý tenký svetr a svážu si vlasy, aby mi nepoletovaly kolem hlavy.

Potichu sejdu schody a zamířím k zadním dveřím vedoucím do zahrady. Jen je otevřu, vidím jabloň, mou spřízněnou duši. Bez rozmýšlení k ní dojdu, položím dlaň na její kmen a dotknu se její kůry. Přemýšlím, jak jsme si podobné. Obklopeny samotou.

A pak mi dojde, v čem je ona jiná. Ona každý rok plodí krásná zdravá jablka. To je účel její existence. Barevné šťavnaté plody, které stojí za tu oběť strávenou mnoha chladnými týdny čekání.

Ale co tu po sobě zanechám já? Když se budu stále bát a budu zavřená v bezpečí za dveřmi domu?

Probudí to ve mně pocit odvahy, náhlé prozření, že je to přece moje volba a ať už se stane cokoliv, prostě půjdu dál. Vydám se k brance v plotu. Rázně, bez přemýšlení.