Snové setkání
Nina se vzbudila z toho živého snu, ještě prožívala dozvuky všech těch pocitů, které v sobě měla.
Zachumlala se do peřiny a pokusila se vnímat, kde je právě teď, ale prožitek ze sna byl tak silný, že ještě na chvíli zavřela oči, aby si ho plně vybavila a uložila do své paměti.
Touha, bušení srdce, smutek a radost dohromady...
Ve snu se účastnila letního rodinného festivalu, stála na kopci nad veškerým děním a sledovala to z výšky. Děti v bazénu skotačily a cákaly na sebe. Na pódiu zrovna dohrála kapela a lidé dole tleskali a děti výskaly některé tančily dál, jako by hudba ještě pokračovala. Na velké obrazovce za bazénem běžely záběry z cyklu o zahradničení. Zvuk byl po dobu koncertu ztišený, ale teď jej zvukaři zapnuli. Někdo vyprávěl moderátorovi o tom, jak postavil dřevěný přístřešek na zahradě. A v tu chvíli zpozorněla, protože muže na té obrazovce poznala. Poprvé po těch dlouhých letech viděla Čeňka a rovnou v televizním pořadu. Sledovala toho silného muže, ke kterému celý život cítila nesmírné sympatie. Popisoval moderátorovi jednotlivé kroky a materiály, mluvil o rozložení své zahrady a ona na něj byla hrdá, že to dotáhl tak daleko. Pocítila píchnutí kdesi v hrudníku, a to ho spatřila pouze na obrazovce.
Rozhlížela se kolem sebe a cítila se příjemně. Slunce lehce svítilo, ale nepálilo, vanul lehký jemný větřík. Její šaty vlály v jeho poryvech a jemně jí lechtaly na stehnech.
A pak ho uviděla. Opravdového, živého a skutečného a všechno se v ní sevřelo. Stál na louce nedaleko od ní na vrcholku kopce a také jako ona pozoroval dění pod sebou.
Chvilku se na něj jen tak dívala.
Byl oblečený, jako by sem nepatřil, jako kdyby si jen odskočil ze své milované zahrady a nechal si na sobě kalhoty a bundu zaprášené od suché hlíny. Přesto cítila, jak ji právě tento jeho hrubě vypadající vzhled přitahuje.
Neváhala a došla k němu.
"Čau ty," řekla kamarádsky.
Často přemýšlela, proč není schopna vyslovit nahlas jeho jméno.
Nina slyšela sama sebe, jak předstírá hravost a lehkost ve svém hlase, aby skryla rozrušení, že ho po těch letech zase vidí osobně.
"Jak dlouho my se neviděli?" zeptala se, když se k němu přiblížila na několik kroků.
Cítila svá ústa, jak se usmívají od ucha k uchu, aby ten úsměv zakryl pocit ve vnitřku, že se celá chvěje.
Lehce přivřel oči, jako kdyby si pro sebe zařazoval, odkud ji zná, a jí v tu chvíli píchlo u srdce. Byla to jen vteřinka, ale i v té byl pocit bolavého odmítnutí.
Když zaostřil proti slunci a poznal ji, koutky úst se mu roztáhly do veselého úsměvu. Ucítila úlevu. Bylo to jen slunce, co ho oslepilo. Pamatuje si na ni.
V očích mu hrály ty nezbedné jiskřičky, které si pamatovala z dřívějška, a které v ní vyvolávaly dojem, že její vnitřnosti tají jako roztékající se med.
"Nazdár! Ninuš! No to neni možný!" rozpřáhl ruce.
Zazubila se radostí. Vnitřní chvění na okamžik povolilo a ona ucítila tu bezbřehou opravdovou sílu přátelství.
Bylo to tak přirozené, jako by se ty měsíce a roky, co se spolu neviděli, úplně vymazaly s každým dalším krokem blíž k němu.
Udělala poslední krok směrem k jeho náruči a objala ho.
Vždycky to takhle dělali, všichni v partě, a ona při tom cítila ten úžasný pocit, že je něčeho součástí.
"Jak dlouho už to je?" ptala se, on neodpovídal. Odpovědělo mu jeho objetí, tak silné a rozhodné, že se tetelila blahem.
Dlouho se objímali, pevně se drželi, jako by všechno kolem přestalo existovat. Jeho pevné šlachovité tělo ji drželo, mužné svalnaté ruce ji teď měly ve své moci.
Už se do ní znovu vkládal ten pocit, který si nedovolovala prožívat.
To, jak je jí v jeho náruči příjemně a ona se za to v duchu trestá. Tohle nemůžu, tohle nejde.
Ale nemohla ho pustit. Nechtěla. A on ji stále držel, tak přesvědčivě pevně.
Vracely se jí všechny vzpomínky a pocity, které mívala v jeho přítomnosti.
To, jak neskutečně ji přitahuje všechno na něm, jak její tělo reaguje na jeho pevné sevření.
Nemohla mlčet. Musela něco udělat, aby ze sebe vyhnala tu touhu.
"Já tě tak ráda vidím," řekla velice tiše.
Chtěla říct něco jiného. Hlas ji zradil. Už v něm nebyla ta kamarádská lehkost. Zněl jako sípavé zašeptání.
Prozradila se? Cítila bušení svého srdce. Pořád ji objímal. Vteřiny jako by se natáhly a čas přestal existovat.
Cítila i jeho srdce bušící v jeho hrudi. Uvnitř ní se dohadovaly dvě části. Jedna chtěla, aby tohle nikdy neskončilo. Druhá potřebovala utéct.
Čeněk pořád nic neříkal, slyšela jen jeho dech.
Tváře měli blízko, přitisknuté k sobě.
On uvolnil své ruce z jejího těla, vzal její tváře do dlaní a otočil její rty ke svým. Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Tělo ji neposlouchalo a nemohlo se bránit.
Když se jejich rty lehce spojily, probleskl jí silný proud touhy. Tělo chtělo pokračovat, ponořit se do té slasti a vykoupat se v ní.
Cítila, jak každá její buňka křičí blahem a dostává to, co se jí po tolik let nedostávalo.
Cítila, že Čeněk to měl celou dobu stejně a že jeho sebeovládání ztroskotalo, stejně jako její.
Bylo to nádherné a nesnesitelné zároveň.
Ale ona nemohla.
Bylo by to proti ní samotné. I ve snu. Ani ve snu si tohle nemohla dovolit.
Odtáhla se a lehce ho od sebe odstrčila. I přesto, že cítila tu touhu a neschopnost přestat... bylo to tak silné!
"Promiň," zašeptala. "Tohle nemůžu." Podívala se do jeho očí a viděla v nich obrovský smutek. Byl skoro hmatatelný. Jeho smutek, i ten její.
A potom se Nina probudila.
Když si znovu přehrála, co se jí vlastně zdálo, a procítila naplno všechny ty emoce, které to v ní vyvolávalo, začala přemýšlet.
Cítila se zvláštně. Provinile, ale zároveň cítila úlevu. Úlevu, že to byl sen, ale taky kvůli něčemu dalšímu. Měla pocit, že ten sen v ní něco otevřel. Něco, co si potřebovala sama v sobě vyřešit.
Čeněk.
Proč se jí o něm zdálo dnes, po tolika letech, během kterých ho neviděla?
Oba mají teď své rodiny a mezi nimi dvěma ve skutečnosti nikdy nic nebylo.
Nina přemýšlela o tom, jak by se cítila, kdyby teď Čeňka doopravdy potkala. Bylo by to jako v tom snu?
Vypadal by opravdu stejně jako si ho vysnila? Často se jí stávalo, že si idealizovala kamarády, které dlouho neviděla, a když je pak po letech potkala, byli úplně jiní a ji to překvapilo.
Vybavilo se jí spousta vzpomínek na společné chvíle s Čeňkem a jeho partou.
Myslela na doby, když všichni sedávali u ohně a slavili narozeniny, kolik si užili legrace a jak silně vnímala ten pocit sounáležitosti, pocit, že je tam vítána.
Vzpomněla si, jak se kdysi po probdělé noci na festivalu probudili po pár hodinách spánku oba brzy. Jak se s Čeňkem potkali, když procházela kolem stanů, kde ostatní z party ještě vyspávali alkoholové opojení. Jak spolu vyšli na brzkou ranní procházku po tamní přírodě a jak si spolu nenuceně povídali a ona se cítila hrozně fajn. Jak věděla, že si nemusí na nic hrát, protože s ním dokáže být tou Ninou, tou, kterou je opravdově. Šlo jí to v jeho přítomnosti úplně samo. Takový pocit měla jen v přítomnosti několika opravdových přátel. Být přirozená. Moct říct cokoliv. Neházet na sebe jakékoli masky a nechovat se podle toho, jak by to asi chtěli ostatní. Bylo to nádherně osvobozující a probouzelo to v ní jistotu a lehkost.
Probudila se v ní další vzpomínka na výlet v kempu, kde byla s Eliškou a její partou. A s Čeňkem.
Vybavila si tu pro ni důležitou chvíli, kdy se vyhřívali ve slunečních paprscích u řeky na velkých kamenech. Řekla, že je jí zima, měla pokaždé obrovskou husí kůži, i když zima nebyla tak veliká, a Čeněk se v tu chvíli začal smát a třel jí paže svýma rukama. Po chvíli jí začal masírovat ramena a krk a ona tehdy cítila ten silný a zakázaný pocit slasti. A její husí kůže se zdála být ještě o dost větší z toho dotyku. Pamatovala si, jak se tomu smála. Zamrazilo ji v útrobách i teď. Skoro se až podivila, jak pocity z určitých chvilek v životě ponechají nesmazatelnou stopu v lidské paměti.
Jako kdyby znovu cítila sluneční paprsky a lehký větřík, který ji rozechvěl a projel jí chlad. Jako kdyby znovu ucítila tu tíhu, tlak a horkost jeho rukou, které uvolňovaly její ztuhlé svaly. Jak příjemné bylo je cítit na své kůži. Jak měla nutkání se tomu dotyku úplně oddat. A jak se přitom cítila provinile.
Vzpomněla si, jak jí později Čeněk svěřoval své city ke kamarádce Elišce, která je kdysi seznámila.
Jak kamarádce záviděla, že je do ní zamilovaný a jak jim tolik přála, aby byli spolu. Jak nechápala Elišku, že s ním nechce být. Ona na jejím místě...
Ale Nina byla roky šťastné zadaná a neměnila by jediný okamžik ve svém životě. Jen... když ona sama neměla tu možnost s Čeňkem být, přála by to štěstí alespoň Elišce. Viděla v něm totiž skvělého chlapa, který by se k ní náramně hodil. Ale Eliška to viděla jinak.
Vzpomněla si také na vyprávění sestřenice Leily o jejím vztahu k blízkému kamarádovi Emilovi.
Leila byla tehdy šťastně vdaná, jak sama tvrdila, ale Nině vyprávěla, jak oba tehdy byli s Emilem někde spolu a objímali se a hladili, a barvitě jí popisovala pro Ninu zakázané pocity.
Jak Leilu odsuzovala, protože cokoli z toho, co se mezi ní a Emilem dělo, Nina považovala za podvod. Jak nechápala, že je Leila vůbec schopna dělat takovéhle pro Ninu zakázané věci a ještě o tom s ní bezostyšně mluvit.
Došlo jí, že ji to tehdy rozčilovalo hlavně proto, že ty pocity sama v sobě měla také, jen je nepřiznala ani Leile, ani nikomu jinému. Ani sama sobě.
Uvědomila si, co se teď stalo. Hluboká část jejího já se probudila a žádala o pozornost.
Až tento sen o Čeňkovi otevřel v Nině zakázanou komnatu a ty otevřené dveře vpustily oslepující světlo, které ji oslnilo tím uvědoměním.
Ano, řekla si. Mám v sobě chtíč po jiném muži.
Přiznala si to.
Přiznala si tu touhu, kterou v sobě měla a má dosud. Tu strašlivou touhu po Čeňkovi. Přitahoval ji jako muž, fyzicky, ale i jako osobnost, svou povahou a vtipem.
Ve skutečnosti by nikdy opravdově nepovedla ani neublížila. Ale teď si přiznala, že to nutkání a touha v ní je a nejde s tím nic dělat.
Dlouhá léta si sama zakazovala i tohle. I ten pouhý pocit.
Ráda by si prožila trochu zakázané touhy alespoň ve snu, říkala si. Vždyť ve snech se přeci může stát všechno a je to tam v bezpečí, je to jiná realita, namlouvala si.
Ale věděla, že její podvědomí a přesvědčení o věrnosti svému milovanému muži je v ní zakořeněné příliš silně.
Možná nikdy nebude mít možnost zažít to všechno, co si ve skrytu duše v přítomnosti Čeňka vždycky přála. Ani ve snu. Na jednu stranu za to byla vděčná.
Teď by chtěla dovolit sama sobě alepoň vědomě si tu touhu procítit a oprostit se od toho. Přiznat si, že to k ní patří. Po léta tak umně skryto, že o tom ani ona sama nevěděla.
Odkryto až tímto dnešním snem. Považovala ten sen za dar.
Měla radost.
Z toho, že si dovolila poodkrýt hluboké dlouho zakázané pocity v sobě.
Věděla, že je to další krok v jejím seberozvoji. Krok k tomu, aby se za všech okolností mohla cítit tak, jako tehdy na té procházce. Sama sebou. Krok k její autenticitě.
A byla za to šťastná.
Podívala se na manžela Hynka spícího vedle ní a pocítila obrovskou lásku k němu. Otočila se k dětské postýlce a podívala se na jejich synka, její rysy zněžněly a ona se usmála. Byla plná lásky a dojetí. Vděku za svůj život. A vděku za vnitřek sebe, který se jí prostřednictvím snu odhalil, a který dnes ráno po probuzení dokázala Nina přijmout jako část sebe.
A najednou věděla jistě, že od tohoto okamžiku může žít ještě šťastněji v souladu se sebou a hlavně bez tíhy té skryté viny, kterou si ani neuvědomovala, že v sobě nese.
Nina se usmála, protáhla se a těšila se na další nový den se svou rodinou.
Zaujalo vás něco z toho, co jste si tu přečetli? Máte k tomu zpětnou vazbu nebo návrh k diskuzi? Nebráním se jakýmkoli názorům a těším se na vaše zprávy zde