Migréna

Bolesti. Ach, jsi tu.

Dlouho už jsi mě nenavštívila.

Dnes jsi náhlá a nečekaná, přijdeš z vteřiny na vteřinu.

Honzík si chce hrát s autíčkama a panáčkama.

Tahá mě za ruku, ale já už nemůžu. Přeju si jen lehnout si a spát.

Bolesti.

Ach, přidáváš na intenzitě.

Honzík také. Dožaduje se své hry, mé pozornosti. Ale já už nemůžu.

Honzík je naštvaný čím dál víc, možná i proto, že je unavený. Potřeboval by si zdřímnout, tak ho všechno štve.

Křičí a nepřestává.

Ucpávám si uši, ten křik bolí, má bezmoc bolí.

Křičí. Zlobí se.

Běžně jeho vztek a emoce zvládám s klidem. Dnes s ním nemůžu být v jedné místnosti. Nemám sílu ho pochopit ani utěšit. Potřebuji jen spát.

"Zlobíš se, já vím. Chtěl sis hrát. Promiň já teď nemůžu. Já potřebuju ležet. Prosím. Už nekřič. Pojď si se mnou hajnout..."

"Nenenenene... uuuáááá!"

Au.

Beru si prášek, dnes kašlu na všechny myšlenkové a přírodní síly. Chci mít klid. Hned. Co nejdřív.

Honzík se zlobí, lehá si na zem, vzteká se, už možná sám neví proč. Emoce ho přemohly. Čekám a doufám, že ho to brzy přejde.

Bolesti.

Jsi silná.

Hlava se mi snad rozskočí. Je to, jako by se mi uvnitř vytvořila obrovská těžká koule, černá a pichlavá, zvětšovala se a vytlačovala všechno ven.

Když se dotknu místa nad levým obočím, cítím bolest i na kůži.

Vadí mi světlo, zvuky.

A ten křik.

Au.

Už nemůžu. Už nemůžu.

Zoufalstvím křičím do polštáře. Vypouštím tu bezmoc ze sebe ven, pokouším se vykřičet tu bolest. Ať je pryč. Ať už je pryč...

A jako by to bylo pro Honzíka znamení, lehá si za mnou do peřin, pláče dál, ale já vím, že bude spát... Utěšuji jeho i sebe a říkám, že to spolu zvládneme. Všechno bude dobrý.

Honzík po chvíli usíná. Díky bohu...

Po chvíli už zhluboka oddychuje. Chrochtá mu v nose rýma. Jak mu závidím. Usnout během pár vteřin, když to tělo potřebuje. Nemyslet na nic. Taky bych chtěla spát... utéct té bolesti a nechat tělo odpočinout a zregenerovat. Vyspat se z toho všeho.

Teď už jsem tu jen já a bolest.

Ležet mě bolí, stát mě bolí, sedět mě bolí. Protáhnu si krk a dýchám. Musím vydržet, než zabere brufen.

Bolesti.

Ach, jak jsi krutá. Pichlavá a řezavá. Vháníš mi do očí slzy, tlačíš mi na vnitřek hlavy, který jako kdyby se tam už nemohl vtěsnat.

Co s tebou? Vím o tobě, prožiju si tě, propláču tě. Přijmu tě a nebudu s tebou bojovat. A pak se mi možná podaří usnout.

Brečím. Zoufalstvím, bolestí, touhou usnout, když to nejde. Se slzami se něco lehce rozpouští. Bolest je stále intenzivní, ale jako by se jí trochu obrousily ty jehličky.

Zavrtám se do peřiny a konečně, konečně usínám.

Zaujalo vás něco z toho, co jste si tu přečetli? Máte k tomu zpětnou vazbu nebo návrh k diskuzi? Nebráním se jakýmkoli názorům a těším se na vaše zprávy zde