Jsem roztříštěná

Dnes má moje sestra Pája narozeniny.

A já jsem roztříštěná na kousky. Nemám kapacitu na přemýšlení o dárcích. Chci jen udržet sama sebe pohromadě.

Nic mě nebaví a spala bych. A když můžu spát, nechce se mi. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky a touhy, kým bych chtěla být.

A nejsem.

Řekla jsem si dnes: "Tak zvedni zadek a něco dělej. Běž ven. Hýbej se. Ta rozplizlost a máchání se v sebelítosti k ničemu není."

Už jsem uznala, že se necítím dobře, všichni v rodině to ví. Napsala jsem i několika kamarádkám. Teď už je to na mně. Nezůstat v oběti. A patlat se v tom.

V čem vlastně? Vždyť mi nakonec nic není. Jen ten divný vnitřní pocit přetrvává. Tělo slabé, nervy vyčerpané. Přecitlivělost na zvuky…

Jsem roztříštěná. Kdysi jsem četla knihu s tímhle názvem. Opravdu mě tehdy nadchla. Byla tak nádherně niterně popsaná. Obsahovala v sobě věty, které byly přeškrtnuté. To bylo originální a hluboké. Věty, které se postavě honily hlavou, ale ona si je sama zakazovala.

Já mám pocit, že už jsi nezakazuju nic. Ale vím, že to není úplná pravda. Zakazuju si projevovat ten obrovský vztek a hněv na něco, někoho, sebe(?), který ve mě doutná a spouští ho mnoho situací.

Předtím je vždycky bezmoc.

Bez-moc.

Pocit, že nemám moc nad tím, co se mi děje.

Malá holka, která se krčí v rohu a čeká.

Na co?

Na to, že jí někdo ublíží?

Na to, až si jí někdo všimne?

Na to, až ji někdo obejme?

A už teď vím, že všechno to si dokážu dát jen já sama.

Jsem dostatečně silná, ale teď je ta síla upozaděná za únavou všedních dní. Bolí mě hlava na levé straně. Asi se mi čistí levá hemisféra - rozumová část. Žiju pořád ještě moc hlavě. Hledám příčiny všeho, hledám řešení. Proto má intuice nemá šanci. Nedávám jí moc prostoru. Zatím to jinak neumím.

I tohle teď přijímám a vím, že mě to štve. Chtěla bych už cítit všechno jinak.

Ale nejdřív musím přejít ten velký kopec. Plný nejistoty, očekávání, slabosti. Vím, že když s sebou vezmu důvěru a laskavost s trpělivostí, čeká na mě za tím kopcem to, co si v hloubi duše přeji: Vrátit nebo znovu nabýt ten klidný pocit uvnitř mě. Jistotu, odvahu a přijetí.

Vím, že se umím cítit dobře. Už jsem to tolikrát zažila. Teď je mi to líto, že jsem to ztratila. Cítím neúplnost a necelistvost. Jsem roztříštěná, nepřítomná a vypnutá. Abych se ochránila před silnými nepříjemnými prožitky, vypnula jsem v sobě i umění prožívat naplno to hezké. Přijdu si jak chodící zombie. Tělo bez prožitku.

Přitom prožitky a emoce jsou mou hnací silou, mým pohonem. A ten teď nemám a snažím se bez něj přežívat.

Pomalu naplňuji svou nádrž v srdci, ale jde to jen po kapkách. A některé z nich se ihned zase vypaří. Ty kapky jsou hezké chvilky, na které se chci zaměřovat. Třeba výskot a úsměv Dorotky, její heboučká kůže a hluboké velké oči. Honzova snaha mě rozesmát a potěšit, jeho opora a podpora. Nadšení Honzíka, když mi něco vypráví nebo dělá blbinky. Jeho vlásky, které si namotával jako batole na prst a které tak voní.

Cítím z nich vzpomínky na to, když jsme byli jen my dva a já si s ním naplno užívala přítomnost. Objevovali jsme spolu svět.

Teď mi to nejde. Musím se k tomu nutit.

Převažuje pocit, že potřebuju být bez něj a bez jeho projevů, které nedokážu snést.

Doplňuji snažně po kapkách chvíle, kdy jsme spolu a žijeme. Ale v mé nádrži je díra. Je tam prasklina, které se rozevírá pokaždé, když mě Honzík vzteky praští nebo mi zaječí do ucha. A všechny ty pracně nasbírané kapičky vytečou. A jsem zase na nule.

"Ty vůbec nevíš, co se ve mně odehrává, ty jsi neviděl, čeho jsem schopná," řekla jsem nedávno Honzovi po jednom nevydařeném dopoledni.

Vztek převzal kontrolu nad vším a já řvala a řvala.

Na Honzíka, na svou bezmoc, únavu a zoufalství, a svou neschopnost reagovat přiměřeně. Na pocit, že nejsem slyšena a respektována a že mi snad opravdu nezbývá nic jiného, než si vybudovat autoritu silou, převahou, strachem a násilím, což si z hloubi duše nepřeji, ale přitom nevidím jiné východisko. Bouchala jsem dlaněmi do podlahy, až mě bolely, brečela jsem vzteky a bezmocí, Honzík taky brečel - z šoku nad mým chováním, z toho, že jsem ho chytila mokrýma rukama za tričko - protože předtím jsem před ním utekla radši mýt nádobí, abych mu neublížila, ale on přišel za mnou a začal pištět. Dívali jsme se na sebe a brečeli.

Myslím na všechno, co jsem za poslední roky studovala a vidím v tom vlastně jen to, co všechno je špatně. Ale nevidím možnosti, jak jít dobře.

Už jsem se naučila prožívat a pozorovat svoje emoce, říkat si o pomoc, mít se ráda, komunikovat. Ale stále nejsem na konci. Ani vlastně nikdy nebudu.

Vybrala jsem si vědomý život, a občas je to kurva těžký se s ním potýkat.

Stojí mi to za to?

Stojí mi to za to.

Chci prožívat na hluboké úrovni.

Chci inspirovat a ukázat, že to jde.

Teď potřebuju být sama, ale nedokážu být sama dlouho.

Potřebuju lidi, vztahy, potkávání.

Úsměvy. Ty hlavně.

Dnes jsem šla ven s kočárkem, potkala jsem šedovlasou paní s vnoučetem v kočárku. Neusmívala se. Minuly jsme se a já ji pozdravila a usmála se na ní. A ona mi úsměv oplatila, tak hezky a upřímně.

Zahřálo mě to kdesi u té srdeční praskliny a stekla po ní nová kapka krásy. Až mě to dojalo. Vzedmul se ve mně silný pocit vděku, až mě to rozplakalo, až mě samotná reakce mého těla překvapila.

Když dokáže jeden široký úsměv kolemjdoucí paní doplnit střípek do té prasklinky, co by mohlo dokázat třeba objetí blízké osoby?

Vím, že tu prasklinu zacelím.

Vím, že budu dál sbírat trpělivě nové malé kapky krásna.

A nenechám se znovu roztříštit.

Dovolím si nechat v sobě i ty přeškrtnuté věty, které zatím nedokážu přijmout. Vím, že mám v sobě úžasnou schopnost sebeterapie a že ji dokážu využívat.

Psaní je mým prostředníkem.

Děkuji si za tuto možnost.

A děkuji za ty, kdo můj text čtou.

A kteří rozumí.