Dokonalá máma
Od té doby, co jsem sama mámou, bojuji s velkým vnitřním vztekem. Celý život jsem emoce potlačovala a byla jsem empatická, nekonfliktní, ustupující. S mateřstvím se otevřela pandořina skříňka, která odkryla vzteklou, nestvůrnou a destruktivní fúrii ve mně. Spolu s ní přišla bezmoc, zoufalství, pocit, že mě nikdo neslyší, nevnímá, nerespektuje, neposlouchá.
"Stejně stará jako on, možná i mladší. Takže 4 nebo spíš 3 roky."
Když jsme spolu tu holčičku léčily, cítila se odmítnutá, sama, nevyslyšená. Potřebovala jediné: mámu, která tam pro ni zrovna nebyla.
A v tu chvíli k ní přišla tahle máma ve žlutém a s trvalou. Daly si, co potřebovaly, máma holčičku objala a řekla jí: jsem tu pro tebe, vnímám tě, poslouchám tě, rozumím ti, jsi v pořádku, jsi v bezpečí. Holčička si přála poté jediné: odpustit mamince. Pochopit ji, že jí nechtěla ublížit.
Ta fotka je ze Španělska, kam naši odjeli, když mně bylo něco přes tři roky a Páje přes rok. Byli tam týden na podzim a nechali nás u babičky. Když jsem se o tom s mamkou bavila, řekla mi, že chtěla utéct od věčného koloběhu, po 4letech doma si chtěla odpočinout. (Jak moc ji chápu…) Ale že ta dovolená stála za prd a vůbec se jí tam nelíbilo. Cesta busem tam trvala nekonečných 36hodin, prostředí tam nebylo vůbec hezké, byla v té době hrozně hubená a styděla se svléknout do plavek. Že si říkala, že udělala blbost, když nás takhle dlouho nechala samotné. Byla tam nešťastná a bylo jí smutno a vyčítala si, že nás opustila.