Dívka s bílými vlasy
Děkuji své múze, že se znovu ukázala v mých snech. Tolik jsi mi chyběla, má drahá...🥰
*****
Jedu s přáteli autobusem se školkovým výletem. Slyším učitelky, jak povídají, že plánují nějaký výšlap. Popisují, co budou dělat, kudy půjdou, co potkají. Rozhodnu se, že vystoupíme dřív s těmi dětmi, mohlo by to být zajímavé.
Jdeme po travnatých kopcích, kolem jsou spousty hadů. Lezou v trávě. Hroznýši, krajty. Hnědí s oranžovým zdobením. Zeleno-černý exotický had.
Chodím mezi nimi bosky a bojím se, že mi ublíží, ale nevšímají si mě. Jen si líně popolézají kolem mě a občas vystrčí jazýčky. Zdá se, že jim vůbec nevadím a nemají žádné úmysly. Projdu "hadí loučkou" a mířím ke starému hradu.
Učitelky dávají dětem úkol. Musíme se dostat nahoru k bráně přes propast, ale nejsou tam schody. Najdeme místo, kde by měla být lávka, ale je nedokončená. Je v ní několik děr, nedá se přes ni projít. Je tu postavená jen konstrukce ke schodišti, ale nášlapy chybí. Špekulujeme společně s dětmi, jak se přes tu propast dostat. Zkouším šlápnout do prázdného prostoru, jestli tam přece jen schod není, jen neviditelný, ale šlápnu do prázdna, noha se o nic nezastavila. Prostor dole pod propastí je hluboký.
Někdo přijde na to, že dva kusy lávky, připevněné v rámech, jdou vyndat. Jeden z nich použijeme jako pohyblivý schod. Do každé mezery hezky zapadne. Je velký a široký a vejde se na něj několik dětí. Střídáme dva pohyblivé nášlapy, na jeden si vždy všichni sloupneme a druhý posunujeme postupně přes rámy v konstrukci a postupujeme výš a dál, k otevřené mřížové bráně za propastí. Je to jako zvláštní logická stavebnice.
Nahoře u věže vidíme létat orly. Jsou vysoko a krouzi nad našimi hlavami.
Jeden z nás (já, ale jsem muž) popíše správcům hradu, jak jsme toho dosáhli. Začne si vymýšlet příběh, popisuje hadí stezku (pravdivě), ale pak začne mluvit o dívce s bílými vlasy, která nám ukázala neviditelné schodiště.
Správci nám gratulují, že jsme uspěli ve splnění úkolu. Muž dál popisuje naši cestu (jak se ve snech stává, už jím nejsem já, ale dívám se na něj odjinud) ale vím, že tohle už si vymýšlí úplně. Je si ale tak jistý svým přednesem, že mu to posluchači uvěří.
Mluví o té dívce s bílými vlasy, kudrnatými a obklopujícími její hlavu jako slunce. Popisuje její hnědé oči a jejich výraz, malý nosík a konturu jejích rtů tak dokonale, že jí nakonec všichni vidíme před sebou. Říká, že jako důkaz jejího zjevení jsme ji nakreslili na jednu ze stěn hradu. Všichni ale víme, že tam žádná kresba není.
Několik dětí a učitelů začne nenápadně a rychle odkrývat popínavé rostliny jedné ze zdí a vyrývají do ní nožem kontury té dívky. Vzniká postupně podle mužova popisu, nejdřív vlasy, potom oči, tvar brady, nosík a ústa. Ostatní zakrývají správcům výhled, dokud obraz není úplně hotový. Zakryjí ho částečně znovu popínavými rostlinami a poodstoupí. Dívčina podoba je zvěčněná, správci ten obraz spatří a všichni uvěříme, že dívka existuje.
A pak se to stane. Dívka povstane z obrazu a zhmotní se. Má na sobě lehké šaty a vypadá křehce jako víla. I její kůže je světlá, skoro bílá, pouze s lehkým nádechem růžové na tvářích. Dívka roztáhne obě ruce, vzhlédne nahoru k věži směrem k poletujícím orlům a její paže začnou pomalu pokrývat pera. Jsou dlouhá jako ty orlí, ale barevná. Připomíná mi to barvu kůže všech těch hadů, které jsme potkali. Pravda se mísí s představami a obojí se stává jedním. Dívka má celé paže pokryté pery, která rostou a rostou a mění se v obrovská barevná křídla. Je to nádherné.
Ruce má pořád rozpažené a kůže už není vidět. Zamává křídly jako motýl, jako čerstvě vylíhnuté ptáče, jako anděl, a vzlétne přímo nahoru k Orlí věži.