Ahoj, Strachu

Sedím ve svém žlutém křesle a píšu si dojmy a prožitky z předchozích dní.

Je to moje forma uchování vzpomínek, zachycení okamžiků a všech pocitů s nimi spojených. Pro mě samotnou, ale možná i pro mé blízké - i přesto, že dosud jsem jim zatím nedala přečíst skoro ani řádku.

Píšu si Sedmiletý deník, ale většinou se mé prožitky z jednoho dne a všechno to, co si chci uchovat, nevejde do těch několika řádků. Tak se rozepisuji v poznámkách v telefonu nebo píši všemi deseti na notebooku.

Je po půlnoci a já bych možná měla jít spát, ale za poslední dva dny jsem tak plná dojmů, že je mám potřebu všechny zachytit do písmenek, aby se mi ten prožitek nevytratil a aby se s každým dalším dnem nezačal postupně rozpouštět jako ranní mlha. Chci se k němu vracet a vyvolávat si ho jako film, živit se jím, když budu mít potřebu přehodit své aktuální prožívání na příjemnější. Mít z čeho načíst ty pocity potkávání a poznávání, sounáležitosti a podpory, zážitků a radosti. Moci znovu a znovu procítit ten hřejivý pocit na srdci, dojetí a vděk za okamžiky, které prožívám a které nechci, aby došly v zapomnění.

Zničehonic zaslechnu zvenku zavytí psa. Nebylo by to nic divného, v naší části města, kde stojí řady rodinných domků, je spousta rodin vlastnících psy na zahradách.

Ale tohle zavytí je tak hlasité, jako by znělo jen pár kroků ode mě. Je tak blízko, jako by ten pes byl přímo za balkonovými dveřmi. Což logicky není možné, protože bydlíme v druhém patře dvougeneračního rodinného domu.

Začíná se ve mně formovat nepříjemná a děsivá představa a strach z vidiny zhmotňující se uvnitř mé hlavy.

Půlnoc, tma a klid. Svítící měsíc. Všichni kolem většinou už spí, moji dva Honzíci spokojeně oddychují v ložnici.

Z představy psa v mojí mysli začíná růst postava nadlidské velikosti s ochlupením po celém těle, stojící za balkonovými dveřmi. Rychle ji zaženu. Nedovolím si utvářet ji dál, protože mě začíná přemáhat strach a panika.

Bojím se, že mě ta představa paralyzuje a nedovolí mi se pohnout. Chvíli nedokážu dělat nic víc, než jen dýchat a soustředit se na to, aby se ta vidina rozplynula. Ale tělo už reaguje po svém. Už jsem ten formující se obraz pustila příliš hluboko do své mysli.

Postava se spolu s mým strachem zvětšuje, začíná se zhmotňovat a já nad obojím přestávám mít kontrolu.

V hlavě se mi formují scénáře, kde se otevírají balkonové dveře a dovnitř vtrhává ten děsivý tvor. Bráním se tomu, ale nejde to potlačit.

Jak je jednoduché nechat se pohltit pocity. Jak je těžké znovu najít svůj klid a zdroj, jak je najednou nemožné prostě přestat na to myslet.

Srdce mi začíná bušit rychleji a já se dostávám do paniky.

Strach.

Nedokážu myslet na nic jiného, začíná mě ochromovat.

Sedím pořád v křesle, jako bych se opravdu nemohla pohnout.

A v tu chvíli najdu sílu se rozhodnout.

Musím něco udělat. Cokoli.

Co potřebuješ? zeptám se sama sebe.

Někdy stačí jen se pohnout. Odejít z toho okamžiku, který nechci prožívat.

Stoupnu si tedy a zamířím do jiné místnosti. Nedokážu se otočit směrem k balkonu, aby se ta představa opravdu nezhmotnila a neskočila po mně.

Procházím chodbou, kde nemůžu rozsvítit světlo, protože už roky tam máme prasklou žárovku. Nikdy dřív mi to nevadilo, ale když můj pohled spočine na zrcadlo v potemnělé chodbě, moc mi to na odvaze nepřidá. Má vystrašená mysl mi naservíruje další novou fantazii tvořící se v mé hlavě - vytváří nový strach z něčeho děsivého, formujícího se v odrazu v zrcadle. Přemýšlím, zda by přece jen nebyl dobrý nápad tam tu žárovku znovu dát.

Srdce mi buší, ale já se nechci nechat ochromit. Snažím se ten obraz zahnat a rychle rozsvítím v koupelně, aby se chodba aspoň trochu osvětlila.

Vejdu do koupelny a přicházím k dalšímu zrcadlu. I za plného světla váhám, jestli do něj pohlédnu. Bojím se, že místo své tváře spatřím něco jiného.

Strach přebral veškerou moc nad moji myslí a já nedokážu reálně uvažovat.

Zhluboka dýchám, seberu odvahu a zvednu zrak. Vidím jen samu sebe - tak, jak se znám, se strachem rozšířenými zornicemi.

Stále se bojím otočit se, jako by za mnou mělo něco stát. Bojím se, že se v odrazu v zrcadle objeví něco nadpřirozeného.

A přitom uvnitř sebe vím, že je to všechno jen fantazie.

Uf.

Přemýšlej... připomínám si... Co teď potřebuješ?

Dívám se na sebe, dýchám, pokouším se uklidnit roztěkanou mysl a přemýšlet.

Snažím se přesvědčit sama sebe, že nic z toho, čeho se bojím, není reálné.

Strach. Je to jen strach.

Divím se, že jsem už dlouho tento pocit nezažila.

Už pár let se mi nestalo, že bych si musela rozsvěcet všude po cestě na záchod nebo do kuchyně, aniž by se mi v představách probouzely vzpomínky na to, co mě dřív jako malou nebo dospívající děsilo.

Od té doby, co jsem matkou, jsem uvnitř sebe vždy cítila pevný klid a jistotu, že mám vše ve svých rukou. I v noci ve tmě.

Ale dnes jako by se všechno vrátilo do let před tímto klidem.

Má fantazie se tím venkovním zavytím probudila, jako kdyby dlouho spala, a začíná mi teď najednou znovu ty dlouho skryté obrazy promítat.

Všechny ty pocity zakopané uvnitř mě a zadusané hluboko.

Skryté a skoro zapomenuté.

Potlačené.

Chtějí ven nebo chtějí zůstat zapomenuty?

Chtějí to ony?

Co chci já?

V tu chvíli se rozhodnu.

Chci poznat svůj Strach.

Chci se mu podívat do očí a objevit ho. Zpracovat ho.

Podívám se znovu do očí sama sobě.

Ahoj, Strachu... řeknu v duchu svému zrcadlovému odrazu.

Našla jsem odvahu tě oslovit.

Proč ses objevil?

Věřím, že máš svůj důvod.

Co se mi snažíš říct?

Vím, že si potřebuji odpovědět na některé otázky.

Proč se bojím?

Co je to doopravdy?

Čeho se bojím?

Nejistota.

To je můj strach.

Tma.

Když nevím, co tam je.

Strach, že se něco objeví.

Něco, co mě vyleká.

Něco, co mi ublíží.

Něco, co mě pohltí plnou měrou tak, že to nebudu moci ovládat.

Něco, kvůli čemu se nebudu moct chvíli cítit jako já.

Bojím se nejistoty a toho, že ztratím sama sebe.

A často se vlastně jen bojím, že se začnu bát. Je to strach ze Strachu. Není to vlastně komické?

Je zvláštní, jak mozek funguje.

Při zaslechnutí zvuku nebo zahlédnutí vjemu, který nedokáže zařadit, který si nedokáže logicky vysvětlit, začne proudit nekonečná linka představ a fantazií.

Přemýšlím, jak ty nezařaditelné zvuky přetransformovat v něco hezkého.

Jak z děsu udělat Krásu?

Jak naučit mozek, že si může vytvořit jakýkoli jiný obraz místo toho strašlivého?

Možná by mi mohlo pomoci, že si nemusím nevysvětlitelný vjem pokaždé zařadit a zpracovat ho logickým vysvětlením.

Že si můžu dovolit nevědět. Můžu si dovolit nechat věci nevysvětlené.

A ve chvílích, kdy přesto toužím po vysvětlení, si přetvořit tu děsivou představu, která se začíná vykreslovat v mé hlavě, v něco krásného.

Třeba na stín z květů, které pučí a zvětšují se a pukají do barev ohňostroje, jako kdyby byly z cukrové vaty.

Děkuji ti, Strachu.

Říkáš mi, že mám bujnou fantazii.

Je to dar?

Díky své fantazii mohu přetvářet představy a prožitky do slov a mohu psát.

Mohu své čtenáře rozesmutnit, rozveselit, dojmout, vyděsit...

Co konkrétního mě vlastně tolik děsí?

Jsou to filmy, horory a obrazy, které mi utkvěly v paměti a já je dosud umně překrývala svým klidem a jistotou a bránila se jim.

Mám odvahu o nich začít mluvit nebo psát? Mám odvahu je ztvárnit do obrazu nebo slova?

Cožpak postavy vznikající v mé rozepsané knize budou méně děsivé?

Jak můžu psát o podobných věcech, když tím sama sebe vyděsím?

Jak můžu popustit svou fantazii a dát mé představy do písmenek, aby čtenáře vyděsily, ale přitom nevyděsily mě samotnou?

Vidím zatím jedinou možnost: Nechat se vyděsit.

Udělat to s tím záměrem, že se bát budu.

Strachu...

Chtěla bych tě poznat blíž.

Chtěla bych tě přijmout v sobě a prožít si tě naplno. Protože cítím, že jen takhle tě opravdu poznám.

A ty pak budeš moct odejít.

Dovolit si bát se.

Zkusit to.

Chci se bát?

Bojím se bát?

Jak bych se mohla naučit chtít se bát?

Jak se naučit prožít si pocit, který je mi tak nepříjemný, že moje tělo ztuhne, jen si ho představím?

Opravdu chci nechat na chvíli převládnout ty představy, aby zakryly a přebily mou jemnost a citlivost, mou jistotu a klid? Mou empatii ke všemu?

Co takhle zkusit být empatická a dokázat se vcítit i do Strachu? Jak jinak můžu poznat Strach, než když ho pochopím?

Přemýšlím, jestli mám odvahu zkusit to a projít si tím naplno.

Nechat ztvárnit tu představu do obrazu se zřetelnými konturami. Nechat mou mysl, ať vybarví ten obraz konkrétními odstíny, ať ho zhmotní do pevných tvarů. Ať mi ukáže svou obludnost v celé své "kráse".

Mám tu odvahu?

Zatím nemám. Příliš se bojím těch představ.

Když nechám ty představy proudit, jak se dostanu zpátky do klidu ke svému zdroji? Jak dlouho to může trvat? Nezůstanu v paralýze navždy? Nepohltí mě ty představy a panika takovou měrou, že se z nich nebudu umět vymanit?

Nechci se nechat pohltit a vkročit tím do stavu, nad kterým nemám kontrolu.

Zatím na to nejsem připravena.

Možná už jen to rozhodnutí přijmout a poznat můj Strach prozatím stačí.

Možná je to první krok a k dalšímu se můžu dostat později. Třeba zítra. Nebo za několik dní.

A teď přesně vím, co potřebuji.

Jdu do ložnice a zalezu si do postele za svými drahými.

Vezmu za ruku svého spícího muže, podívám se na synka a poslouchám, jak oba klidně oddechují.

Přitulím se k synkovi, vnímám jeho teplo... Dám mu pusu do vlásků a pociťuji ten slastný pocit, který může cítit jen máma.

Tu nádheru, silné pouto, které mě každý den nepřestává udivovat a ze kterého čerpám nekonečnou sílu.

A vím, že tady jsem doma.

Doma není místo, doma je pocit. Hřejivý pocit lásky a vděku.

A já vím, že vše je ve mně.

Jsem o mnoho klidnější a pokouším se usnout, ale myšlenky z předchozích okamžiků mě nenechají.

A teď, znovu - jako by čekaly, až si to všechno srovnám, až se uklidním a nechám mysl otevřenou - začnou postupně znovu přicházet.

Náznaky, žádající o pozornost. Chtějí být viděny. Chtějí se znovu zhmotnit, ochromit mě a nechat se pohltit strachem. Zpanikařit.

Nadpřirozeno.

Tvář v zrcadle.

Vrah. Maska.

Postava pod postelí.

Chlupatý muž.

Vlkodlak.

Upír.

Zombie.

Potom, jako by stály ve frontě, začínají se vynořovat konkrétní postavy z těch všech hororů, co jsem viděla buď záměrně v pubertě nebo omylem v dětském věku, a jejichž obrazy začaly ožívat právě v těch chvílích, když jsem byla sama ve tmě nebo v blízkosti zrcadel.

Jako by všechny ty vzpomínky najednou teď znovu ožily a dožadovaly se mé pozornosti.

Můj počáteční pocit je: Ne! Běžte pryč! Nechci vás. Fuj!

Nechci jim tu pozornost dávat. Bojím se jich. Chci spát.

Ale pak mě napadne, že dokud je v sobě nechám, zakopané a potlačené, budou tam stále.

Možná se mi je podaří na nějaký čas zahnat a zadupat, tak jako to bylo poslední 3 roky, ale najdou se chvíle, kdy se znovu objeví. Chvíle, kdy budou vědět, že jsem slabá na to se jim bránit.

Jediná možnost, jak je mohu poslat pryč, je: Poznat je.

Ale ne teď. Teď už chci opravdu jen spát.

Třeba mi ve snu přijde nějaká zpráva, tak jako se mi to občas stává. Něco, co mi pomůže si můj Strach zpracovat.

Přitulím se znovu k synkovi a vdechuji jeho vůni, tu nepopsatelnou a jedinečnou, soustředím se na svůj dech a zírám do tmy.

Přemýšlím, jak ty představy odehnat. Dotírají na mou pozornost pořád stejnou silou.

Co je to vlastně představa? Je to jen obrazové ztvárnění myšlenky.

Co je myšlenka? Je to jen sled slov.

Slova jsou písmena.

Písmena jsou čáry a oblouky.

Když budu chtít, můžu si představit, že se jednotlivé části písmen rozpadnou v jemňoučké nitky a já je můžu odfouknout jako chmýří pampelišky.

A tak všechny ty postavy, tváře a další hrůzy jednoduše nechám postupně zarůst květy růže. Tak jako v Šípkové Růžence. Vše obalí jasně rudé okvětní lístky a zakryjí to.

Z pramínků krve se stanou růže.

Z rozšklebených výrazů úsměvy.

Obrazy v představách nechám rozplynout, jako když na vodovkami namalovaný obraz naliji kelímek vody. A fouknu.

To fouknutí vše rozpustí.

Vidím už jen části písmen myšlenek, ze kterých se stalo chmýří pampelišek a rozpité zbytky barev.

Tohle byl můj Strach.

Cítím v sobě klid a jistotu, že vše je v mých rukách.

A v tenhle okamžik vím, že budu spát klidně.

******************************************

**************

*****

**

*

Druhý den na ten můj včerejší zážitek musím pořád myslet. Chtěla bych sebrat tu odvahu a podívat se na moje strachy opravdově, zblízka, zhloubi.

Jak vypadá můj Strach?

Zkoušela jsem si ho představit. Vypadal by jako kostlivec zahalený v plášti s kápí, přes kterou mu není vidět do tváře. Hubený a vzrůstově malý, ale se schopností se zvětšit do nadrozměrné velikosti. Přerůst celou mou osobu, přesáhnout mě samotnou a všechno, co jsem kdy poznala a co jsem zažila.

Bojím se dotknout jeho tvrdé kostnaté ruky. Bojím se, že se přilepím a nebudu se moci již odlepit. Mám strach ze Strachu.

Ale jakmile seberu tu odvahu a vezmu ho za ruku, zjistím, že to není zase tak nepříjemné, jak jsem si představovala. Mám to tak skoro pokaždé. Vlastní představy jsou většinou mnohem horší než skutečná realita.

A proto mi pomáhá si ten Strach vyzkoušet. Poznat ho a obejmout ho. Obejmout ho v celé své ošklivosti.

Začít vnímat jeho skryté obrysy. To, že mu nikdy nevidím do tváře a že ji nikdy nespatřím.

Stačí přijmout jeho tajemství a otevřít se tomu, že ho nemusím znát.

Jen být vedle něj a být tu pro něj. A nechat ho, aby tady byl on pro mě.

A tak ho znovu oslovím.

Strachu? Jsem tu zase. Chci tě poznat víc. Už se tolik nebojím.

Vezmu tě za tvou kostnatou ruku a snažím se mít tě ráda. Proveď mě těmi kouty.

Odkryj mi moje dětské strachy. Strachy z představ.

A on mi je znovu odkrývá. A já je pozoruji. Je jich mnoho a já poprvé za život mám dost odvahy na to, abych je zhmotnila do slov.

A tak pomalu dávám do písmenek konkrétní postavy, které se mi zjevovaly a děsily mne.

U některých jsem viděla jen záblesky, části filmu nebo upoutávky na ně, ale ty obrazy se navždy uložily.

Ptačí muž z filmu Panna a netvor

Freddy Krueger z Noční Můry z Elm Street

Panenka Chucky zabiják

Ovčí dívka Anička s lískovými oříšky

Dívka lezoucí po schodech z Vymítače ďábla

Moje panika a pláč při pochopení konce Záhady Blair witch

Scény z Nevratného osudu

Mrtví lidé z Šestého smyslu

Utopený z Pátku Třináctého

Dívka Samara z Kruhu

Muž s maskou z Texaského masakru

Mimozemšťané ze Znamení

Vlkodlak Jack Nicolson z Vlka

...

Jeden z mých posledních hororů byl Čtvrtý druh s Milou Jovovich. Tam byla má pomyslná hranice, poslední kapka do poháru. Tam jsem zjistila, že tohle není pro mě. Že nepotřebuji horory k životu.

Po letech jsem tomu dala ještě jednu šanci a šla na film Slunovrat. Znovu jsem si utvrdila, že z celého filmu ve mně zůstane jen ta nejvíc děsivá část, která se mi zjevuje v ty nejnevhodnější chvíle.

Od té doby jsem neviděla žádný další horor, protože jsem nechtěla přidávat nové děsivé obrazy do své hlavy. Nestálo mi to za to. Zjistila jsem, že se nepotřebuji a nechci bát.

Ale ty z minulosti uvnitř mě zůstaly.

Už jen toto vypsání se z mých reálných strachů mi přináší neskutečnou úlevu. Dovolit si napsat to, říct to nahlas. Jako bych tím zbořila jakousi bariéru uvnitř mě.

Později následující den mám dokonce tu odvahu podívat se i na fotky. Hledám si postupně všechny postavy, které mě děsily.

Seznamuji se s nimi jako s novými objekty zkoumání. Vnímám pocity v sobě, když se na ně dívám.

Takhle za světla ve dne se jich nebojím. Jen sleduji detaily a vnímám, co mě na nich vlastně děsilo. Byly to nepřirozené tvary v obličeji? Oči, za kterými se skrývalo zlo? Znetvořená kůže?

Přesvědčuji svou mysl, že všechno to jsou jen dobře provedené masky.

Ale vím sama dobře, že o těch maskách to není. Je to o pocitech a emocích, které jsem při zhlédnutí těch filmů prožívala.

O vrstvách, které jsou hluboko ve mně a jsou zaryté v mých nejskrytějších hlubinách.

Teď už vím, že jakýkoli negativní prožitek nezmizí, dokud ho v sobě nepřijmu. Dokud ho nepustím dál a nenechám ho posadit se vedle sebe.

Dokud se nezeptám: Co se mi snažíš říct?

A vím, že od teď se můžu pokaždé rozhodnout, že to budu jen pozorovat. Jako film na plátně nebo jako souhrn obrazů.

Můžu se dívat, ale nemusím se nechat pohltit a spadnout do spodin těch děsů.

A když to přesto nepůjde, můžu jen pozorovat své tělo a nahlas si říct: Teď se bojím. Mám strach. Tohle nechci.

A že mám pokaždé možnost ten pocit změnit, odejít z něho jinam.

Že se můžu ptát sama sebe:

Co můžu udělat, abych to změnila?

Co mi pomůže, abych se cítila dobře?

Jak se můžu dostat zpět do pocitu klidu a bezpečí?

Vím, že cokoli uloženého v mozku nebo v těle jde přepsat. Jen když si to dovolím, když se tomu otevřu, jen když se pro to rozhodnu.

A vím, že v sobě mám tu sílu se rozhodnout udělat to jinak.

Že je to jen moje volba, jestli nastoupím do toho křeččího kola nebo jestli zpomalím a vystoupím z něho. A sejdu z něj na cestu, kterou si můžu vytvořit ve své hlavě úplně stejně tak jako to kolo, úplně stejně jako ty děsivé vjemy.

S tímhle poznáním vyplouvají další vrstvy strachů a odlupují se postupně jako skořápky. Jako zvláštní vejce, které má těch skořápek nekonečně mnoho.

A pokaždé, když se objeví nové vrstvy mých strachů, ať už z čehokoliv, můžu říct:

Ahoj, Strachu. Vím, že jsi tu, děkuji.

Děkuji ti, Strachu, že jsi tu pro mě a že mě chráníš.

Chci tě poznávat. Jsem připravena.

A ve chvíli, kdy připravena nebudu, se můžu rozhodnout a nechat ty vznikající obrazy zarůst květy, přetvořit své děsy v krásu.

Můžu se rozhodnout. Můžu fouknout a ony se rozplynou. Odletí. Jako chmýří pampelišky.

A vím, že pokaždé, když mi nebude dobře, můžu si to včas uvědomit a můžu si říct:

Já jsem v pořádku. Tak, jak teď jsem, se všemi svými pocity. Jsem v pořádku.

Všechno...

...je...

...v pořádku.

Zaujalo vás něco z toho, co jste si tu přečetli? Máte k tomu zpětnou vazbu nebo návrh k diskuzi? Nebráním se jakýmkoli názorům a těším se na vaše zprávy zde